Jedna z cest, po kterých jsem ještě nešla... bylo třeba napravit... Při pátku dobrý relax...
To, že na horizontu se válí černý mrak, mě nijak neznepokojuje...
Cvak, cvak
Ohrada s dobytkem... koulí očima, jde z nich trochu strach...
Mraky se hromadí, prach na cestě zvedá...
Přidám do kroku... na sobě svetr, foťák v látkovém batohu (zase jsem tam nepřidala tu igelitku, pro tyto případy)
Poslední stavení zůstává v dálce... Začíná poprchávat...
Ha, tam se schovám... Opatrně přeskakuji louže a dům mě přitahuje jako magnet...
Jak se blížím k opuštěnému domu, nemohu se zbavit pocitu, že mě někdo v patře pozoruje... fantazie jede...
Regulérně prší. Velmi opatrně a potichu vstoupím do předsíně, kterou již dávno něčí ruka zamkla a klíč schovala do kapsy... aby petlici někdo urazil...
Slyším svůj tep...
Velký binec, průvan, venku lítají hromy blesky... Pošlu poslední sms, ať aspoň někdo ví, kde jsem a jak jsem nezodpovědná...
Ty zvuky starého domu, do kterého se řine voda, nejsou ani trochu roztomilé...
Objektiv kupodivu sbírá světlo, které reálně vůbec nexistuje... jen šero a křupající nepořádek pod nohama...
První tři schody zcela chybí... za chvíli se po nich řine voda, která protekla skrz děravou střechu...
Nahoru nejdu, tam prostě v mých představách někdo je... Já snad slyším i kroky a jak dýchá...
"Posílám Ti strážného anděla" - hurá, sms, nejsem tu sama...
Batoh s foťákem si navlíkám na břicho, přes to všechno svetr (musí mi to seknout), vybíhám tím jílovitým přístupem do deště, bahno se na mě lepí, boty mám jak Hurvínek dřeváky... Jako by mě ani dům nechtěl pustit...
Na základě mojí sms pak někdo na druhé straně napsal a nafotil PŘÍBĚH... Děkuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Vaši návštěvu.